Když jsem zjistila, že jsem těhotná a že čekám dvě miminka, stejně jsem kojení nevěnovala moc pozornosti. Říkala jsem si, že to je přece normální a budu kojit aspoň půl roku. Ani jsem ve svém okolí vlastně pořádně kojící ženu neviděla.
Holčičky se nakonec narodily předčasně ve 35tt, vaginálně, ale klasicky, medicínsky vedeným porodem a s celkem velkým publikem. Co si tak vybavuji, tak na sále bylo tak 15 dalších lidí. První holčička si praskla plodovou vodu sama a narodila se po cca 10 hodinách, druhé holčičce vak blan propíchli a narodila se 5 minut po ségře. Na chvilinku mi druhou holčičku dali na bříško, ale po pár vteřinách mi ji vzali a odnesli spolu se ségrou na neonatologické oddělení.
Nějaké dvě hodiny jsem odpočívala na sále, sice plná adrenalinu, ale sama a s pytli písku. Holčičky byly v inkubátoru úplně v jiném patře, kde se na ně díval muž a tchyně. Poprvé jsem se za nimi šla podívat asi po 4 hodinách po porodu a ony jen sladce spinkaly. Já se na ně bála sáhnout, bylo mi řečeno ať přijdu za 2 hodiny, kdy mi ukážou, jak přebalovat. Bylo pro mě velmi náročné za nimi docházet, protože tou dobou bylo každé oddělení úplně na jiném patře. První kojení jsem měla dovoleno zkusit až s tou další návštěvu, což už bylo cca 8 h po porodu. Tehdy jsem to vnímala spíš jako strašně rychlé, neuměla jsem si to vůbec představit a nevěděla, jak je ani držet.
První jsme přisávali druhou holčičku, ta se přisála okamžitě, ale bylo to pro mě celkem šokující, protože to nebylo úplně příjemné. Dokonce i trochu bolestivé. Ale zase jsem si říkala, jak je krásná a že to kvůli tomu vydržím.
Druhou holčičku jsme přisávali vzápětí, ale nešlo jí to tak dobře. Neuměla se přisát, stále usínala. Já musela vážit před a po, zpočátku jsme museli i dokrmovat. Já si ještě po kojení šla sednout k odsávačce. Byl to náročný koloběh, který se opakoval co 3 hodiny.
Třetí den po porodu se mi nalily prsy, skoro to vypadalo, že prasknou a protože jsem nevěděla, co s tím, začala jsem hodně odstříkávat. Až jsem začala plnit i zásoby místní mléčné banky. Zkoušela jsem konečně kojit i tandem, což v místních podmínkách nebylo úplně ideální, ale šlo to. I když přisávání první holčičky bylo pořád náročné, takže došlo i na klobouček. Pořád jsem za holčičkama docházela na jiné oddělení a pak se vracela sama na svůj pokoj na 6nedělí. Žena potřebuje mít dítě u sebe a tak se mi jednou v noci stalo, že v polospánku, nejspíš jako náměsíčná, jsem šla s polštářem v ruce zvážit „dítě“ na chodbu k sesterně. Prso venku, v ruce polštář, sestry udivený pohled a až když jsem zapínala váhu, jsem se úplně probudila, otočila se a šla zpátky spát.
Taky jsem musela podstoupit kyretáž kvůli zbytku placentě v děloze a pár dní na to jsem měla zánět v prsu řešila zánět v prsu. Po dlouhých 11 dnech jsem obě holčičky konečně dostala k sobě na pokoj, kde jsme nakonec úspěšně odbourali i kloboučky.
Po 30 dnech jsme šly konečně domů.
Doma jsme se sžívaly, ale já naučená z porodnice, jsem dávala holčičky na spaní do postýlek, před a po kojení jsem vážila, dodržovala přesné intervaly a délku kojení, po kojení jsem odstříkávala. Párkrát jsem vyzkoušela šátek, to byl báječný pomocník, ale spíš jsem vozila v kočárku. Bolest při kojení mě provázela stále, někdy menší, jindy horší. Měla jsem pocit, že mi někdo otáčí šroubovákem v zádech.
Někdy okolo 2m byly holčičky plačtivější a já dostala radu „dej dudlík“, ony ho vyplivnou, když ho nebudou chtít. Moc se mi to nezdálo, ale protože jsem si neuměla jinak poradit, svolila jsem. Sice to ze začátku vypadalo dobře, přesto po pár dnech bylo vidět, jak si dudlíky více a více vyžadují a prs spíš odmítají. Asi měsíc jsme všude nosili dudlíky a různě je přemlouvali ke kojení, něco málo jsem si přečetla a hlavně mi došla trpělivost a dudlíky jsem prostě vyhodila. Stálo mě to pár bezesných nocí a prohoupaných dní, ale po několika dnech už si ani nevzpomněly a zpátky se celkem dobře kojily.
V jejich asi 6m jsem si ještě užila zablokovaný mlékovod a pak ještě kojení v těhotenství, ale o tom zase příště.